O plemeni – standard

Entlebucher Sennenhund – Entlebušský salašnický pes je nejmenším ze 4 plemen švýcarských salašnických psů.  Své jméno dostal podle údolí Entlebuch mezi kantony Luzern a Bern. Někdy je proto jeho jméno překládáno do češtiny jako Entlebuchský salašnický pes.

Do skupiny švýcarských salašnických psů (Schweizer Sennenhunde) patří:

Apenzellský salašnický pes

Bernský salašnický pes

Entlebušský salašnický pes

a Velký švýcarský pes.

Všechny čtyři rasy mají atraktivní tříbarevné zbarvení a liší se mezi sebou jen velikostí, délkou srsti a temperamentem. Chovatelé všech těchto čtyř ras jsou v České republice spojeni do Klubu švýcarských salašnických psů.

Klub švýcarských salašnických psů kontroluje a pomáhá rozvíjet chov těchto psů přesně podle standardů a doporučení mezinárodní kynologické federace FCI (Fédération Cynologique Internationale).

 

Standard plemene Entlebušský salašnický pes (Entlebucher Sennenhund)
Standard FCI č. 47 – zkráceno:

Země původu: Švýcarsko

Použití: Honácký, strážní a hlídací pes ke hlídání statků. Dnes také všestranný pracovní pes a příjemný rodinný pes.

Klasifikace FCI: Skupina 2 – Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena. Sekce 3 – Švýcarští salašničtí psi. Bez zkoušky z výkonu.

 

Krátký historický přehled: Entlebušský salašnický pes je nejmenším plemenem ze švýcarských salašnických psů. Pochází z Entlebuchu, což je údolí v oblasti kantonů Luzern a Bern. První popis pod názvem „Entlebucherhund“ pochází z roku 1889, ale ještě dlouho poté se appenzellský a entlebušský pes od sebe vůbec nerozlišovali.

V roce 1913 představil profesor Heim, velký milovník podporující intenzivně plemena švýcarských salašnických psů, čtyři exempláře tohoto malého honáckého psa s vrozeně zkráceným ocasem na výstavě psů v Langenthalu. Na základě posudků rozhodčích byli tito psi zaneseni jako čtvrté plemeno salašnických psů do švýcarské plemenné knihy psů SHSB. První standard byl však zpracován až v roce 1927 a po 20. srpnu 1926 následovalo na základě iniciativy Dr. B.Kohlera založení švýcarského klubu pro entlebušské salašnické psy, který se nadále věnoval rozvoji a čistokrevnému chovu tohoto plemene. Jak nízký počet zápisů do plemenné knihy SHSB ukazuje, toto plemeno se rozvíjelo jen pomalu.

Entlebušský salašnický pes získal nový podnět v okamžiku, kdy lidé odhalili a prokázali jeho vrozené vlastnosti živého a neúnavného honáckého psa a jeho vynikající vlohy pracovního plemene. Dnes, třebaže je stále ještě málo početný, nalezl tento atraktivní trojbarevný pes své milovníky a těší se stále rostoucí oblibě také jako rodinný pes.

Celkový vzhled: Bezmála středně velký, kompaktně stavěný pes lehce obdélníkového formátu, trojbarevný jako všechna plemena švýcarských salašnických psů, velmi pohyblivý a mrštný. Čilý, bystrý, chytrý a přátelský výraz tváře.

Důležité proporce:

Poměr kohoutkové výšky k délce těla = 8 : 10.
Poměr délky tlamy k délce mozkovny = 9 : 10.
Charakteristika: Živý, temperamentní, sebejistý a nebojácný; vůči osobám, které dobře zná, je dobromyslný a příchylný; vůči cizím lehce nedůvěřivý; neúplatný hlídač; veselý a učenlivý.

Hlava: V harmonickém poměru k tělu, lehce klínovitá.

Lebka: Dosti plochá, poměrně široká v nejširším místě mezi nasazením uší, k tlamě se trochu zužuje; týlní hrbol stěží patrný; čelní rýha málo vyjádřená.
Nosní houba: Černá, lehce vystupující před přední okraj pysků
Tlama: Silná, dobře modelovaná. Hřbet nosu rovný.
Oči: Poměrně malé, okrouhlé, tmavě hnědé až barvy lískových oříšků. Výraz je živý, přátelský, pozorný.
Uši: Ne příliš velké; vysoko a poměrně široce nasazené; ušní boltce visící, trojúhelníkového tvaru, na špičce dobře zaoblené; pevná a dobře vyvinutá ušní chrupavka; v klidu ploše přiléhající; při vzbuzené pozornosti psa v nasazení lehce zvednuté a směřují dopředu.

Trup: Silný, lehce obdélníkový.

Hřbet: Rovný, pevný a široký; Poměrně dlouhý.
Záď: Lehce spadající, poměrně dlouhá.
Hruď: Široká, hluboká, dosahující až k loktům. Výrazné předhrudí; žebra přiměřeně klenutá; hrudní koš protáhlý, oválného průřezu.
Břicho: Málo vtažené.
Ocas: Přirozený ocas plynule navazující na lehce skloněnou záď. U nesení ocasu snaha o lehce visící nebo zcela visící ocas.
Vrozené zkrácení ocasu.
Dlouhý ocas a vrozeně zkrácený ocas jsou rovnocenné.

Hrudní končetiny: Silně osvalené, ale ne příliš těžké; nejsou postaveny ani příliš úzce, ani příliš široce. Běhy jsou krátké, robustní, rovné, souběžné a postavené dobře pod tělem.
Plece: Svalnaté; lopatka dlouhá, šikmá a dobře přiléhající.
Loket: Dobře přiléhající.
Předloktí: Poměrně krátké, rovné, dobré síly kostí, suché.

Pánevní končetiny: Dobře osvalené. Při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny postaveny nepříliš úzce, jsou rovné a rovnoběžné.

Stehna: Poměrně dlouhá, v koleni tvoří s lýtkem poměrně otevřený úhel.
Lýtko: Zhruba stejně dlouhé jako stehno; suché.
Hlezno: Poměrně vysoko postavené.
Tlapy: Oblé, s těsně navzájem přiléhajícími a dobře klenutými prsty. Směřují rovně dopředu; drápy jsou krátké a silné; polštářky pevné a odolné.
Chody: Prostorný, uvolněný a lehce plynulý pohyb se silným posunem vycházejícím z pánevní končetiny; při pohledu zepředu a zezadu se končetiny pohybují rovně a rovnoběžně.

Osrstění: Patrová srst. Krycí srst krátká, pevně přiléhající, tvrdá a lesklá. Podsada hustá.

Zbarvení: Typické trojbarevné zbarvení. Základní barva je černá s pokud možno symetrickými tříslově zbarvenými (žlutá až hnědavě rezavá barva) a bílými odznaky. Tříslově zbarvené znaky se nacházejí nad očima, na lících, na tlamě a na hrdle, po stranách hrudníku a na všech čtyřech končetinách, přičemž na končetinách musí tříslová barva ležet mezi černou a bílou.

Bílé odznaky: Dobře viditelná, úzká bílá lysina, probíhající bez přerušení od temene přes hřbet nosu; může zcela nebo částečně obepínat tlamu.
Bílá od brady přes hrdlo bez přerušení až na hruď.
Bílá na všech čtyřech tlapách.
U dlouhého ocasu je žádoucí bílá špička.

Velikost: Kohoutková výška u psů činí 44 – 50 cm, tolerance do 52 cm; u fen 42 – 48 cm, tolerance do 50 cm.

Vady: Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů je považována za vadu, jejíž hodnocení musí být přímo úměrné stupni jejího vyjádření.